modistka Jolana Kotábová

Modiství

Modiství - je starodávné řemeslo, kde se ručně zhotovují dámské klobouky, čepice a jiné pokrývky hlavy podle vlastních návrhů nebo předloh. – možná bych dala raději: starodávné řemeslo, založené na ručním zhotovování dámských klobouků, čepic a jiných pokrývek hlavy…

Modistka vytváří klobouky z různých materiálů. Nejčastěji se zhotovují z plstě, slámy, látky, plyše, peří a kůže.

Nejběžněji se používá králičí plst (filc). Plstěný polotovar je vyroben z králičí srsti a v Čechách se vyrábí (ono to trošku vypadalo, že se vyrábí pouze v Tonaku) v Tonaku v Novém Jičíně. Tonak patří mezi největší výrobce klobouků a materiálu na klobouky na světě. Tradice výroby tam sahá až do roku 1630. 80% výroby je exportováno do více než 50 zemí světa. Modistka plstěný materiál zpracovává nad párou, kde změkne a je velmi tvárný. Natáhne jej na dřevěné formy, které se dají na sebe různě poskládat a mezi sebou kombinovat.

V létě se nejčastěji nosí slaměné klobouky a na ty existuje nepřeberné množství druhů tzv. slám. Ty se získávají z různých druhů trav a to i mořských, lýk, palmových listů, sisalu ale i provázků, papíru a plastů. Ty jsou různě proplétané. Jsou v přírodním provedení, barvené a bělené. Nejznámější slaměný materiál panama se vyrábí v Ekvádoru. Jiné slaměné materiály se vyrábí v Itálii blízko Florencie, ve Vietnamu a v Číně. Navlhčené se napínají na dřevěné formy podobně jako plsť.

Další materiály, které modistka používá ke zhotovení klobouků, jsou různé látky, plyše, kůže.

Na zdobení klobouků modistka používá různé stuhy, látky, závoje, peří, žíně a květy.

Kloboučníci u nás byli už v 15. století organizováni do slavného poctivého cechu kloboučnického. V 15. a 16. století řemeslo dobře prosperovalo. Koncem 17. století si však kloboučníci naříkali na nedostatek výdělku a svou sužbu si zdůvodňovali tak, „Že sedlák nosí jeden klobouk pět let, pohůnek o něj nestojí vůbec, měštky chodí ve slaměných kloboucích a velcí páni si hledí paruk a klobouk vsadí na hlavu málokdy“. Koncem 18. století přišly do módy v Anglii a Francii cylindry, které na čas zůstaly součástí salónního úboru. Později se kloboučnictví mění na manufakturní výrobu a v 19. století dostává průmyslovou podobu. Modistky však zůstávají v malých dílnách a specializují se na ruční zpracování především dámských klobouků na zakázku.

Klobouk byl v minulosti znamením sociálního postavení a až do 50. let platilo, že žena bez klobouku a rukavic nebyla náležitě oblečená.

V 50. letech 20. století u nás v České republice se klobouk díky dělnickému hnutí stal buržoazním přežitkem a nošení klobouků se dost omezilo. Ženy nosily šátky a nebo tak zvané rádiovky (barýtky) .

Přesto toto řemeslo úplně nevymizelo a dodnes se tímto tradičním řemeslem dámské klobouky zhotovují.

V dnešní době se nosí klobouky podle toho, jaký je trend. V posledních letech byly v oblibě klobouky ve stylu 30. let, jelikož měly malou krempu a daly se natáhnout až na uši. Ženy také dávají přednost praktičtějším a sportovně elegantním modelům, které vypadají ležérně a přitom elegantně. Jsou to většinou klobouky s pánskou fazónou, polokulaté hlavičky různě přizvednuté krempy. Také různé barety a toky jsou velmi aktuální.

Kam určitě v klobouku? - Slavnostní příležitosti jako jsou svatby, pohřby, společenské akce, party, dostihy, polo. Tam je vítaný i originálnější nebo extravagantnější klobouk.

Anglická královská rodina - ke královské rodině neodmyslitelně patří klobouky a i když to některá příležitost striktně nepožaduje, klobouky jsou vždy vítány. Královna matka milovala kreace s volánky a peřím, kdežto její dcera obvykle nosí klobouky méně nápadné, ale vždy barevně sladěné k šatům nebo kostýmu. Princezna Diana byla v kloboucích také módní ikonou. Po letech i vévodkyně z Cornwallu je více vidět v úžasných kloboucích od předního londýnského modisty Philipa Treacyho. Na svatbě Williama a Kate bylo k vidění mnoho hostů v originálních kloboucích. Při pohledu na takové množství nádherných klobouků se člověku rozbuší srdce.

Copyright © 2011 Jolana Kotábová